Za devatero horami… aneb rozmanitou krajinou na Králický Sněžník

Udržovat tělo i ducha zdravé je důležité, a to by nebylo, abychom si nevyšlápli nějakou tu horu a nestrávili příjemný den v lesích a zeleni. Občas je potřeba z toho železobetonu utéct někam do přírody a tentokrát nás zlákal Králický Sněžník.

Králický Sněžník není jen hora, ale také celé pohoří, které se navíc v roce 1990 stalo Národní přírodní rezervací. Ve zdejším pohoří naleznete celkem 18 hor, jejichž vrcholy přesahují výšku 1000 m n.m. My si tentokrát vybrali trasu přibližně 20 km dlouhou, od hotelu Vista lanovkou na Slaměnku, a pak po modré po hřebenech ke Králickému Sněžníku, nazpátek pak údolím po žluté zpět k hotelu Vista.

Právě touto trasou projdete rovnou po pěti vrcholech, jimiž jsou Podbělka (1308 m n.m.), Sušina (1321 m n.m.), Černá kupa (1295 m n.m.) Stříbrnická (1250 m n.m.) a samozřejmě Králický Sněžník (1424 m n.m.). Některé z nich také lehce minete nebo je budete kolem obcházet, ale pokud se rozhodnete pobyt prodloužit a obejít všechny vyšší vrcholy, máte již pěkně našlápnuto.

 

 

Cestou po vrcholech mne překvapilo, v kolika podobách se zde příroda předvedla. Předně zdejší les je z 84% tvořen smrky, které vám mnohdy budou nabízet svůj stín a sem tam vykukující sluníčko lechtající na nose. Jenže bohužel hospodářství v 19. století nezacházelo se zdejším lesem zrovna dobře, velmi těžilo a dosazovalo sazenice jiných druhů smrků, než jsou ty vhodné pro zdejší podmínky. Stále zde trvá problém s kyselými dešti a tak během své túry dorazíte i na místa, kde jsou smrky holé, polámané a díky špatné odolnosti zde mnohdy řádili i rozliční škůdci jako jsou třeba kůrovci.

Jenže kyselé prostředí nemusí být pouze devastační, protože jeho výsledkem můžou být kouzelná rašeliniště se svojí vlastní faunou a flórou. Voda se na daném místě hromadí, nevsakuje se hlouběji do země a ze zbytků rostlin vzniká rašelina. Přes tato jedinečná prostředí nás vedly dřevěné chodníky, ale i tak pozor, kam šlapete, bydlí tady třeba takové vážky.

 

  

Mimochodem právě při cestě po hřebenech jsme také v lesích narazili na několik bunkrů z 2. sv. války. Nachází se relativně v blízkosti trasy, můžete se jít k nim nakouknout. Celkově tato oblast je plná opevnění a jde naplánovat zajímavé výlety i tímto směrem.

Když jsme se pomalu blížili k vrcholu Králického Sněžníku, čekalo nás před ním ještě několik zajímavých zastávek. Jednou z nich byly i pozůstatky, vlastně jen základy bývalé Lichtenštějnové chaty, která musela být v minulém století odstraněna. Poslední pozůstatkem v tomto místě je pak socha slůněte, které se stalo takovým nepsaným symbolem zdejších hor.

 

   

O něco výše nad chatou jsme dorazili k prameni řeky Moravy, kde jsme doplnili naše zásoby pitné vody. Je odtud nádherná vyhlídka do údolí. Věděli jste, že řeka Morava rozděluje naši zemi na Moravu a Česko? Tedy alespoň ve své horní části. Také se zde nachází krasové oblasti, kudy tato řeka protéká a zároveň tak vytváří místo pro úkryt netopýrům.

Než vyrazíte
Před svojí cestou se zásobujte dostatkem vody a jídla, neboť na trase nenarazíte ani na jednu horskou chatu, kde by bylo možné se občerstvit. Jedinou možností, jak si doplnit vodu, je pak kousek pod Králickým Sněžníkem, kde vyvěrá řeka Morava.

Právě odtud jsme si všimli díky výhledu do krajiny rozsáhlého suťového pole a vlastně i drobná menší jsme na cestě na závěrečný vrchol potkávali. Hodně ráda čtu informační cedule, které právě od vrcholu Kralického Sněžníku směrem dolů po žluté jsou, kde jsem se dozvěděla zajímavou informaci. Právě tato suťová pole vznikla zvětrávání ve čtvrtohorách. Člověk tak nějak kolem sebe bere přírodu jako tvárný prvek, který se mění, ale když si najednou uvědomíte, jak jsou některé věci staré, prostě vás to ohromí. Jediný, kdo si troufl na zdejší suťová pole, je lišejník, který je hezky porůstá a dává jim zajímavou studeně zelenou barvu.

 

Samotný vrchol Králický Sněžník jsme vlastně ani tak nějak nedobyli. Je to velká louka, v jejímž středu se tyčí skalnatý vrcholek v obležení mnoha desítek turistů, kteří si zde musejí udělat fotografii. My jsme se nakonec usadili na místo, odkud se nám nabízel výhled na polskou stranu. Odpočinuli jsme si, posvačili jsme a opravdu se pokochali, protože to byl jeden z posledních velkolepých výhledů – teď už jen cesta dolů údolím po žluté v doprovodu zajímavých zastavení u informačních tabulí.

Jak se více vzdalujete od vrcholků hor, kde chybí nějaké to bohatější bylinné patro, tím více zeleně je nakonec kolem vás. Příroda je zde opravdu kouzelná, místy slyšíte stále sílící Moravu, se kterou občas protnete cestu. Jako by se tady nacházelo místo z pohádek, kde žijí skřítkové, víly a divoženky.

 

   

Celkově to není cesta pro slabší či zdravotně jakkoliv omezené lidi. Až na pár míst se štěrkovou cestou či dřevem vytvořené chodníky se jedná o čistě přírodní stezky. Samozřejmě se zde nacházejí i ty klasické pěšinky mezi stromy, ale narazíte později i na úseky se zhoršenou schůdností díky četným kořenům a kamenům. Některé cesty byly spíše kamení než něco lehce schůdného. Ale i tak, pokud můžete, rozhodně sem vyrazte, stojí to za to.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *